Ještě žiju. Rozpolcení.

8. ledna 2017 v 12:01 | Rein Snítka |  Myšlenky
Ačkoliv jsem tady už dlouho nebyla aktivní, poslední dobou se mi stalo pár věcí, o kterých teď neustále přemýšlím. Jednu z nich jsem transformovala do krátké "povídky" (jde spíš o takovou črtu).
Prostě jsem to potřebovala vypsat.
Aneb, když se vám do života vkrade zápletka jako z hloupé červené knihovny. A ano, mám černé svědomí.



Rozpolcení I

Bylo to jako zvláštní zvrácený tanec.
Kroužili kolem sebe jako stíny, jako plameny svící, které se svým žárem navzájem přibližují záhubě. Začalo to náhle po několika letech obyčejného přátelství - nečekané nenápadné dotyky nohou, dlaně přejíždějící po stehnech druhého schované pod stolem, hříčky prstů a rukou, když se nikdo nedíval…

Jako by si nemohli pomoct… On, který si nedokázal poručit a přes mnohé její káravé pohledy ji vždy začal jako první chytat kolem boků, hladit po pažích nebo ji příležitostně chytil za zadek. Ona, ta, co si přes všechno, co v ní křičelo, že je to špatné, ta gesta, doteky a pohledy užívala.

Napětí vzrůstalo a jejich drzost taky. Co na tom, že lidé, kteří se o tom nesmí dozvědět, sedí jen o pár metrů vedle? On si troufnul a ona ho nechala.
Byli ve společnosti, pod balkonem, na kterém seděli ti, před kterými se schovávali. Byli v bezpečí, nikdo na parketě je neznal. Jeho ruce byly všude, ačkoliv se je snažila odstrkovat. Snažila se zachránit své svědomí a čest. Když se ji poprvé pokusil políbit, ucukla. "Co si myslíš, že děláš?!" zpražila ho hned. Jen se usmál - pobaveně, zeširoka. "Nic," pokrčil rameny a odtáhnul ji z parketu k baru.

Koupil jí pití, a pak se zeptal na něco, co jí vyrazilo dech. "Můžeš mi teda vysvětlit, proč jsi byla tak přítulná?" Jen vykulila oči. "Co prosím? Vždycky sis začal ty." Zasmál se. Propaloval ji pohledem, až ji to nutilo uhýbat. Cítila, jak jí hoří tváře - rozčilením? Vzrušením? Sama nevěděla.
"Ale tys neprotestovala."
"To už je druhá věc."

Rukou jí pročísnul rozpuštěné vlasy, přejel prsty po její paži, jakoby mimochodem. Tvářil se vítězně. Znovu ji chtěl políbit, podruhé uhnula. "To nejde. Ty víš, proč to nejde."
"Ne, nevím, pověz mi to," takřka si z ní utahoval. Chtěl, aby mu všechno řekla tak, jak to vidí. Věděl, co mu řekne. Přesto to chtěl slyšet.
"Přemýšlej o tom, co děláš, sakra," ulevila si. "Jsi zadaný s mojí kamarádkou! Prostě to nejde!"
Pokřiveně se usmíval, vypadal skoro lhostejně.
"Neměl by ses takhle chovat. Víš, že seš fakt mizernej přítel?!"
Dál se usmíval. Znovu jí prohrábnul vlasy, tentokrát trochu hruběji, stáhl jí je dozadu z krku a pevně zatnul prsty, až ji trochu zatahal. Chtě nechtě přivřela oči, poddala se té síle a trochu zaklonila hlavu. Ze rtů jí uniklo téměř neznatelné souhlasné zamumlání. Věděl, co má dělat. Jako by mu někdo dal návod. Pobaveně se krátce zasmál. "No, ty taky nejsi vzorná kamarádka…" poznamenal.
Teď jí tváře hořely rozhodně ponížením. Nechtěla mu ukazovat, jak moc se jí jeho pozornost zamlouvá. Cítila se omámeně, jen díky zbytkům sebeovládání ho ještě nenechala, aby ji úplně dostal do své moci.

"Takže si to ujasníme," začal. "Ty se líbíš mě."
"Očividně."
"Já se líbím tobě."
"Nerada to přiznávám, ale už to tak bude."
"Ale nic nebude, protože mám přítelkyni."
"Přesně tak."
"Škoda, mohla to být sranda," konstatoval se zasmáním a pokrčením ramen. Věnovala mu nevěřícný a pohoršený pohled. Nakonec se musela zasmát a dál nevěřícně kroutila hlavou. "To snad není pravda," okomentovala jeho vyjádření a raději se napila koupeného drinku. Považovala to za ukončené.

Vtom ale znovu promluvil.
"Takže… Co takhle jedna - a poslední - pusa? Jako na rozloučenou? A pak konec, už se nikdy nic dít nebude." navrhl s bezelstným širokým úsměvem. Čekal, co odpoví, ale jeho výraz a jiskřící oči napovídali, že si je naprosto jistý tím, jak ona zareaguje.
Ta nabídka jí zatemnila uvažování. Jednou a pak už nikdy víc… to přece nemůže být tak velký prohřešek?

Políbili se.

Ani nevěděla jak, najednou stáli v nedaleké chodbě stranou od parketu. Opíral se zády o zeď, jednou rukou ji pevně držel kolem pasu, zatímco druhou jí přejížděl po těle a zajížděl jí do vlasů. Líbali se, bezuzdně a vášnivě se tiskli k sobě, až ji jeho výška donutila i v botách s podpatkem stát na špičkách a spoléhat se na jeho paže a oporu jeho těla. Zatínala prsty do jeho krátkých hrubých světlých vlasů, které ji bodaly jako krátké hřebíky. Ostře jí připomínaly, že "jedna pusa" už dávno proběhla…

Odstrčila se od jeho hrudi a pár kroků od něj couvla. "Fajn. Konec," vydechla. Bylo pro ni překvapivě namáhavé to utnout. Ještě překvapivější pro ni samotnou bylo, že měla chuť se usmívat.

Nebyl to ale konec. Jejich tajná hra důvěrných gest a pohlazení trvala bez povšimnutí dál…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama